O smolíčkovi


Žil byl v lese jelen. A ten jelen jednoho dne nalezl v lese chlapečka, který se přilepil k borovici smůlou. Jelen si ho vzal domů a začal mu říkat Smolíček. Milý Smolíček, lehce zmaten, si ani neuvědomil, že by ho měli vychovávat jeho rodiče, a tak vzal zavděk starým paroháčem. Však měl jelen Smolíčkovy nemístné poznámky denně na talíři: „Kde máš tu svoji? Ta ti zahejbá tak dlouho, že sis nechal ty parohy pozlatit?“ Jelen to přecházel mlčením. Nemohl za to, že mu rostly zlaté parohy, protože jeho laň mu byla nevěrná tak dlouho, že kdyby žili spolu, slavili by zlatou svatbu. Takhle mu jen zezlátly parohy. Smolíček byl pěkný pacholek. Nechával si sice říkat Pacholíček, ale to nezakrývalo fakt, že to byl pěkný grázlík. Doma nepomáhal, neumýval po sobě korýtko, když schlamstnul svou dávku sena (a to ještě užíral jelenovi). Když jelena trápily blechy, které chytil v místním nevěstinci od prodejných srnek, Smolíček se mu jen smál. Jelen poznal, že je nejvyšší čas se fracka zbavit, což v Smolíčkových čtyřiceti letech nebylo rozhodnutí ukvapené.

Celá pohádka